Jak byste malému dítěti vysvětlili Boha?

09.06.2018

Ahoj, mám dotaz do diskuze:
Jak zodpovědět čtyřletému klukovi otázky " Co je to Bůh?" a "Proč se nechal Ježíš ukřižovat když ví, že má nesmrtelnou dušičku?"

Ježíš Jeníka zaujal o Velikonocích. Ve školce i v tv jim vyprávěli příběh o ukřižování a vzkříšení a od té doby jej to bere. Pořád se k tomu vrací na internetu a mám podezření, že ten příběh zná lépe než já... Pak jsme byli na pouti vedle ve vesnici, mají tam krásný kostelík a před ním kříž s Ježíšem - prohlížel si jej poměrně dlouho a dlouho se mě vyptával. Probírat s ním symboliku Velikonoc, vzkříšení, nanebevzetí a nesmrtelnost duše je pro mě těžké. Tak mě napadá, co mi bude klást za otázky až mu bude třeba sedm let?

Já už si ani moc nepamatuju, co jsem mu odpověděla... Co se týče toho Boha... nějak mi chybí výrazové prostředky, zvláště když se mám vyjádřit ve formátu člověka čtyřletého... Řekla jsem mu, že Bůh je všechno. Všechno a nic, nebe a mraky, slunce, ptáci,, kytičky on a já taky prostě všichni. Že Bůh je když dýcháš, když ráno vstáváš a je krásný den. Že Bůh je láska a to jsme zase my všichni... Těžko se to říká, protože Bůh je to, co cítíš a vnímáš trochu jinak než jak fungují slova - že jo ?

Já mu navíc nechci představovat svoje pocity ani nějaká slova, Boha si musí každý najít sám v sobě, jinak to nefunguje... Ale náš Jeník vždy trvá na odpovědích.

Liv

Já bych mu to vysvětlovala obdobně jako ty. Pepa první reakcí řekl pohádkou (kterou ale neprozradil. Následně ale řekl, že je Bůh nevysvětlitelný, takže by dítku řekl, že ho vysvětlit neumí (nevím, nevím, zda by se s takovou odpovědí dítě jako Janík spokojilo :-) )

Zajímalo mě, co by poradilo písmo, tak jsem se zeptala. Odpověď viz Bože, jak bys čtyřletému dítěti vysvětlil Boha?

Další reakce


Radmila (reakce na Bože, jak bys čtyřletému dítěti vysvětlil Boha)

To s tím bříškem je moc hezké

Jinak mě tahle odpověď nepřekvapuje, protože už ve chvíli, kdy se pokoušíš na tuhle otázku odpovědět, tak sama cítíš, že to vlastně nejde. A popsat pocity slovy je někdy opravdu nemožné. Prostě máš v sobě někde místo a víš, že je to Bůh. A popsat ani ukázat se to nedá. A přesto víš, že tam je, protože jej cítíš...

Mě třeba přijde matoucí, když někdo řekne, že věří v Boha. Můj pocit není, že věřím, já to někde uvnitř sebe vím. A to je pocit, který je taky těžké popsat, je to asi fakt to místo v bříšku A myslím, že jediná možnost, jak ukázat že víš, je chovat se tak aby to, že je Bůh v tobě bylo poznat. Tím ale nemyslím mluvením, oblékáním nebo něčím podobně povrchním, spíš konáním a ... no tak teď to nejsem schopna vlastně popsat. Prostě aby ten Bůh v tobě byl "vidět"... Bože, končím, tohle se fakt nedá napsat...

Vašek

zkusím tedy přispět svou troškou do diskuse:Rozhodně bych se jeho otázek nebál a odpovídal podle svých možností. Není nic špatného na tom přiznat, že tomu sám/sama pořádně nerozumím a že je to záhada lidstva :)) Na tu druhou otázku bych řekl, že právě proto, že věděl, že má nesmrtelnou dušičku, se nemusel bát ukřižování. A ukřižovat se nechal proto, že se nechtěl sehnout před demagogy a mocipány (a tyto charaktery lze malému dítěti hned přiblížit na příkladu politiků, lobbistů a korupčníků, o kterých všude kolem slyšíme). Že učil něco, co lidi osvobozuje právě z moci těhle mocichtivých. Ale že v tom přesto z jeho strany nebyla nějaká nenávist, ale naopak prosté přijetí skutečnosti a láska i k nepřátelům. - Proč? Protože i oni jsou součástí Boha. Byť hodně oddělení a zablokovaní. Tedy Boha, jak ho vnímám já - jako všechno, především jako vysoce vědomý, neohraničený tok energie, který všechno ví, všechno cítí, který se projevuje a může projevovat jako cokoliv - věci, lidi, zvířata... a tak na sebe jednou vzal podobu člověka, aby mohl velmi přímo a srozumitelně promluvit k lidstvu a trochu poupravit (poopravit) jeho směřování.Pro mě by bylo horší, kdyby se mě děťátko zeptalo, co je to ďábelVše dobré a hodně zdaru při výchově !

Liv Vaškovi

Moc ti děkuju za příspěvek, lidem se moc do psaní nechce - a nebo se jim nechce do přemýšlení, to je taky možný
To s tím ďáblem si neměl psát, protože mě samozřejmě zajímá, co bys odpověděl... tak pokud se ti bude chtít, tak poprosím i o tuto odpověď

Zdena

Liv, hezký den!
Zajímavé v jakou chvíli ke mě přišel tvůj dotaz na to jak vysvětlit malému prckovi podstatu Boha. Pár hodin předtím jsem, ve chvíli blaženého pocitu z krásné přírody a harmonického rozpoložení, zapřemýšlela o tom jaká je škoda, že tak málo lidí prožívá jednotu s Bohem. V duchu jsem probírala argumenty, které bych ráda vykřičela do světa, stačila by jedna jediná duše ochotná naslouchat, nejlíp zvídavé dítě..., a jako bych zadala zakázku na kterou zareagovalo zřetězení zdánlivých dvou náhod, otázka té maminy a tvoje nabídka k našemu vyjádření. Ale už vím, že i vědecky je toto popsáno jako synchronicita. Je krásné, že se ta maminka takhle krásně pídí už teď, kdy má tolik úžasných možností pozitivně ovlivnit život svého dítěte a taky je obdivuhodné, že se dítě takhle ptá.
Pokusím se nastínit jak bych na to šla já:

Především bych odváděla pozornost od vnějšího k vnitřnímu. Každá bytost by měla i na vědomé úrovni (na nevědomé to ví velmi dobře) mít jistotu, že Bůh je v každém kousíčku všeho živého i neživého. Že je tedy i naší součástí a že je zásadně důležité si to neustále uvědomovat a naučit se s ním komunikovat. Je láskyplný a ochotný splnit každé naše přání.

Aby to ale mohl dělat, musíme si hlídat vlastní myšlenky, vědomá a hlavně nevědomá (bezděčná) přání. Všude kolem sebe vidím důsledky neznalosti tohoto úžasného principu. Poslouchám lidi a vyjevují se mi dost často příčiny i důsledky toho co se jim v životě děje. Zároveň ale taky narážím na jejich neochotu si třeba jen připustit, že oni sami jsou nositeli důsledků svého myšlení.

Malé dítě je ale ještě velmi blizoučko od tohoto propojení, cítí jednotu ze které vyšlo a má-li štěstí, ještě se neznalým dospělým nepodařilo jeho dušičku přesvědčit o opaku. Je třeba do jeho srdce zasít semínko důvěry v tuto jednotu a ta ho může provést celým životem. Zároveň je ale třeba ho učit o tom, že to není o bezbřehém štěstí. Je třeba naučit ho empatii a radostné pokoře.
Empatii se prý dá naučit pouze v útlém věku tím, že se s dítětem bavíme a na jeho jakékoliv otázky poctivě odpovídáme, vysvětlujeme, vyprávíme... Radostná pokora vyplývá z vděčnosti, z toho, že ho naučíme vnímat a pojmenovávat všechno dobré co v životě má - a většina jiných nemá ačkoliv pro nás je to samozřejmost. Ať už je to střecha nad hlavou, dobrá postel, dostatek vody, jídla, kamarádi, rodina... tisíc zdánlivých samozřejmostí, které jsou pro valnou většinu lidí (ale i zvířat) nedostupným snem.

Taky by měl vědět, že boží láska je bezpodmínečná, Bůh nás miluje i s našimi chybami a je jen na nás jak s nimi naložíme, zda se jejich pomocí budeme vyvíjet. A stejně tak i my se musíme učit milovat bez podmínek, s respektem k jinakosti druhých.

Zní to trochu složitě jak jsem to tady napsala a určitě není možné či dokonce žádoucí vést o tom proslovy. Podstatou musí být vlastní příklad v tom jak já jako maminka žiju, jak se chovám k sobě, k druhým, k přírodě. A hlavně jak mluvím - o sobě, o druhých. Nesoudit, nekritizovat.

Na závěr bych chtěla podotknout, že - ani nevím proč - tak nějak stále silněji cítím výlučné působení humoru a hudby. Mám pocit, že jsou to dvě oblasti, které by měly být velmi ceněné a vyhledávané. Dokonce hájené. Myslím tím ale hudbu s duší a humor se srdcem. Cítím to už dlouho a před pár dny jsem poslouchala Danu Zátopkovou, která tomu dala větší váhu svým výrokem o tom, čeho si nejvíc cení na životě s Emilem - prý chvil, které spolu prochechtali. Vyprávěla o tom, že Emil dovedl na všem najít něco humorného a vyslovit to tak, že se smáli i v situacích, kdy by si někteří zoufali. To píšu s vědomím toho, že oba byli velmi přátelští lidé, takže to vylučuje pseudohumor, zábavu na něčí úkor. To jsem trochu odbočila, ale měla jsem potřebu to dodat.

Mamině přeju hodně radosti a veselých chvilek se svým synkem.


Lucka

Já se tomu spíš směju, protože na boha nevěřím a podle mě neexistuje... myslím ale že ti co věří si ho představují jako nějakou sílu, co řídí jejich životy a to ostatní, co je kolem nich. Těžko bych ale něco takovýho vysvětlila malýmu dítěti, když sama nechápu, v co ty "věřící" vlastně věří a k čemu jim to je... Jednou jsem se bavila o tom co je bůh s jedním cizincem - černochem a ten mi řekl, že bůh je všechno kolem nás.

Já bych mu (dítěti) tedy řekla, že je to všechno kolem něj a že ty věřící to právě uctívaj, že jsou to stromy, řeka, kytky... Věřící se chodějí pravidelně modlit a tím děkuji přírodě, že můžou mít radost z toho, jak je krásná, když se věřícímu něco podaří, tak tím modlením taky děkuje té přírodě a když něco udělá špatně, tak se tím modlením zase omlouvá za to, že udělal nějakou chybu.

Maruška ´Velká Anička´

Drahá Liv a Pepo,mail jsem od Tebe četla, novinky na webu sleduju, není snad dne, kdybych si na Vás nějakým způsobem nevzpomněla.

Otázka, jak děťátku vysvětlit Boha mne, musím říct, trochu zaskočila.....chtěla jsem odepsat, ale nějak to nepřicházelo a nevěděla jsem si v tu chvíli rady... Několik dnů jsem o tom přemýšlela, napadaly mne různé odpovědi. Přečetla jsem si příspěvky na webu, moc se mi líbil od Zdeny ... a Pán Bůh v bříšku !!!!!Teď v klidu sedím a snad dám pár vět dohromady:Se svými dětmi jsem mnohokrát mluvila o Bohu v různých formách... a musím říct, že to většinou začínalo modlitbičkami večer před spaním "Andělíčku, můj strážníčku..... Ježíšku k Tobě......." A s těmito krásnými verši modliteb to pak už bylo snadnější... většinou se z modlitbiček rozvinul rozhovor, proč si ji večer říkáme - protože Bůh nás má moc rád, dává na nás pozor a moc ho zajímá, co se celý den děláme, z čeho máme radost, co nás trápí, co si přejeme. A i když to vidí sám (a myslím, že děti mají dušičku tak otevřenou, že vcítěním pochopí, že Bůh nemusí být vidět námi, a přesto tu je a vidí nás..), je moc rád, když mu to povíme vlastními slovy, co nám den přinesl.

A mnohokrát jsem byla překvapena, co vše děti říkaly... jak si přejí, aby Pán Bůh ochraňoval a pomáhal jejich kamarádům, aby se uzdravil pejsek, abychom se měli rádi a nehádali se (což mně vždy vehnalo slzy do očí) a určitě i nějaká ta hmotná přání .

Snad tady může vzniknout důvěra dítěte k Bohu (mohou se mu svěřit, požádat,
poprosit), a mám za to, že o to jde nejvíc. Myslím, že děti víc, nežli nějaký popis Boha a jeho působení na nás lidi, potřebují uslyšet nebo spíš prožívat a cítit, co pro ně Bůh v životě znamená, co s ním mohou zažít, co to je uvědomit si, že je nablízku...a to
jim dá důvěru v něj a vědění, že mají zde na Zemi své místo. A tak bych se dětem snažila v prvé řadě zprostředkovávat bezvýhradnou Boží lásku a zázraky, které tvoří ..... po zimě rozkvetlou přírodu, narození nového života, zářící hvězdy na obloze ........... teplé objetí a pohlazení, odpouštění jejich rošťáren a prohřešků...a to
Boha pak ucítí v tom bříšku!!! A já musím říct, že já ho cítím i na srdíčku .

S vysvětlením příběhu Ježíše malým dětem mám problém, myslím, že pravý význam dokáží pochopit až starší děti, které taky spíš pochopí, co to znamená fyzická smrt, utrpení. Já jsem tento příběh zatím vždy vysvětlovala velkou láskou k nám ostatním lidem, jeho touhou nás osvobodit od falše a nelásky ostatních tím, že budeme
naslouchat své duši.

Tak a teď za mnou přišla dcera Natálka (necelých 6 let)

a tak mne napadlo se jí zeptat, jak by odpověděla na otázku "Kdo je to Bůh?" A píšu její doslovnou odpověď:


"Bůh je v nebíčku, je vládce všech andělíčků a pro mne dělá život.
Cítím ho na srdíčku. On je příroda. Vytvořil pro nás svět, sice ho ukřižovali (splývá jí Ježíš), ale furt ho máme tady (ukazuje si nasrdíčko:-))) A přál lásku všem lidem, kromě zlodějů a lidí, kteří nemají rádi děti."

Tak se k Vám s přípsěvkem přidala i Natálka

Radmila

Děkuju za všechny úžasné odpovědi. Dnes mám například pocit, že Bůh znamená, když kvetou kaštany... U nás v Terezíně se stačí podívat z okna, jsou nádherné.
Krásný den všem.