Co se se mnou stalo?

Asi tak před třemi lety se mi najednou všechno začalo zdát nějak špatné... Pracovala jsem asi sedm let pro stejnou firmu, ale za tu dobu jsem měla možnost vyzkoušet různé "posty" a úrovně zodpovědnosti. Pracovala jsem s lidmi a někdy mi práce přišla dost náročná, ale v podstatě mě těšila. Vydělávala jsem dost peněz. Vztah s partnerem (znovu nalezenou první láskou) byl skvělý, ale nedostávalo se nám dostatek společného času a tak jsem si sama přivozovala velké krize a upínala se na práci.

Tak se nějak stalo, že motivace (pro práci a obecně pro život), která se vždycky odněkud vynořila si dávala načas a nakonec nepřišla... Zažila jsem to nespočetněkrát ve svém životě - po nějaké době člověku došla energie, ale vždycky přišlo "jaro" a energie zase vytryskla. Tentokrát nikde nic... Žádné štěstí, nadšení, radost... Byl to ale zvláštní pocit, protože jsem se "nediagnostikovala" na depresi. Byla to taková zvláštní nicota.Už ani nevím přesně jak, ale na internetu jsem narazila na kineziologii. Objednala jsem se a vyrazila. Byl to pro mě první odrazový můstek jak dělat něco se sebou nebo si při nejmenším začít určitě věci o sobě sama uvědomovat. Následovalo několik dalších sezení. Nijak pravidelně. Vždycky, když "bylo nejhůř".Práce pádila šíleným tempem a do toho člověk řešil bydlení a zachraňoval vztah (naštěstí oboustranně). Jednoho odpoledne po sportování (aniž bych pocítila jakékoli zranění) a po návratu domů se mi doslova a do písmene zablokovala páteř. Nemohla jsem se ani pohnout. Nevěděla jsem co se stalo. Vlastně se to stalo již podruhé, ale teď jsem své tělo konečně uposlechla! Donutilo mě to zastavit se a trochu se zamyslet nad tím proč se to stalo a jak vlastně žiji.Rozhodně jsem odmítla navštívit obvodního lékaře, který by mě vyslal na další různá místa a vyšetření a skončila bych na nějaké rehabilitaci s "elektrikou" na zádech. To už tady jednou bylo.... Opět díky internetu, našla jsem jednu velmi milou paní, která se zabývala reflexní terapií a masážemi. A takhle jsem začala vracet své tělo do pořádku. Chodila jsem z počátku velmi pravidelně - každý týden a za nějaký čas jsem si všimla jak jsou návštěvy u Daniely přínosné nejen pro mou fyzickou schránku, ale i duši. Daniela před několika málo lety naprosto změnila svůj život a utekla od byznysu k věnování a rozvíjení sebe sama. Zcela mě to fascinovalo a pochopila jsem, že je čas zamyslet se nad svým životem ještě hlouběji.
Témata, která jsme společně probíraly se týkala meditací, vlastního rozvoje a života ze všech stránek vůbec. Nakonec jsem si tam chodila spíš odpočinout a výborně si popovídat. Dávalo mi to tolik energie, které se mi právě v tom období nicoty nedostávalo.Začala jsem se také zajímat o reflexní terapii a postupně navštěvovala kurs a školu. To opět ovlivnilo můj život a život mých blízkých (staly se terčem mých pokusných tréninků). Najednou jsem pocítila obrovskou touhu znát byliny a nakoupila jsem domů větší počet rostlin (většinou mi nevydržel doma víc než jeden velmi silný jedinec z rostlinné říše). Pak už byl jenom krůček k Reiki, tedy k Liv a Pepovi.
Ono máme všechno na dosah, jen si všímat "znamení". Těch se mi loni v létě děla celá řada, až jsem se musela smát. Uvědomila jsem si, že nejdůležitější je chtít být šťastný ve svém životě a hlavně nic nehrotit.Mezitím jsem se setkala se svou blízkou kamarádkou, se kterou jsme se vídaly velmi zřídka (nemáme čas - pracujeme....) a s údivem jsme zjistily, že jsme se nezávisle na sobě začaly obě zajímat o totéž! Rozhodly jsme se začít studovat tradiční čínskou medicínu a já se navíc rozhodla radikálně utlumit množství času trávené v práci. Od začátku letošního roku pracuji pouze na půl úvazku a studuji (tedy snažím se).Od listopadu loňského roku pravidelně chodím k Liv a Pepíčkovi . Nedá se popsat jakou cestu jsem od té doby ušla, ale já, která byla velmi zaměřená na práci, kariéru a samostatnost se najednou ocitla na zcela jiné cestě životem. Čekám své první miminko a dokážu si dokonce představit, že budu finančně závislá na svém partnerovi, který se ze všeho těší stejně jako já. Kdyby mi někdo před rokem nebo dokonce před těmi třemi lety řekl co mě čeká, vysmála bych se mu a možná ho i poslala někam...Mám okolo sebe pár lidí, kteří stejně jako já chápou jak divně "naše společnost" žije. Není lehké obrátit svůj život vzhůru nohama, protože jsme právě tou společností a systémem drženi pod krkem, ale určitě je cestička, která vede jinam!

Jitka
Slaný