31. O církvi

V poslední době je často ´přetřásán´ význam církve. Vzpomněla jsem si na jednu ´vzrušenou´ debatu, kterou jsme na toto téma vedli na jednom setkání v roce 2006 a která mě následně inspirovala dotázat se písma:

Zajímalo by mě, co si o ´církevním zřízení´ myslíš ty.

Je to tak, že proti církvi jako takové, jako instituci, v podstatě nic nemám. Je to úřad jako každý jiný. V něčem je lidem užitečný, v jiném jim otravuje život tak, jak už to instituce umí. Obzvláště chodí-li do nich lidi nedobrovolně nebo ze zvyku nebo proto, co by řekli o nich druzí, protože se do kostela chodit má.

Kostel-chrám páně... To je už ale zase jiná věc. S Ježíšovým učením má dnešní církev málo společného. Je to tak, že Ježíš neučil nikoho do kostela chodit. Jeho kázání byla prostá, lidu srozumitelná, i když hluboký odkaz jeho slov nedohlédli. Církev provádí obřady, o nichž mnozí ani neví k čemu jsou dobrý.
Věří kněz skutečně tomu, co hlásá? Dohlédne na dno kalichu vína, o kterém tvrdí, že je to symbol krve Ježíšovy? Je to tak, že málokterý kněz je schopen vést lidi k poznání.

Ano, je to tak, že je učí nekrást, nelhat, věřit v Boha. Ale to je žalostně málo. To přece nemá s Ježíšovým odkazem nic společného.

Církev je stará zaběhnutá instituce. Její věrní do ní chodí, jako chodí jiní věrní do jiných svých klubů. Tak málo se tam v člověku probouzí. Tak málo tam člověk niterně roste. Hledá útěchu, lásku, energii. Nehledá ale vlastní odpovědnost, vlastní akčnost, vlastní iniciativu. To je duchovní balast.

Dá se církev ´modernizovat´?

Je to tak, že dá. Vše se dá rozvíjet a modernizovat. Není dobré lpět na tom, co je již staré a nevyhovující. V prvé řadě jsou to děti, které by měly v církvi spatřovat boží, lidský a kosmický řád přirozený. Ne školsky strojený, naučený. Kněz by měl být pro ně příkladem lidství, ne nesrozumitelnosti.

Přijato Liv intuitivním písmem od zdroje, představujícího se Duch sv. (2006)