22. Odcházející duše

24.05.2018

V r. 2008 odešla z tohoto světa v 89 letech po rychle postupující nemoci moje maminka. Seděla jsem několik hodin před tím u její postele; vnímala, jak maminčina pozornost ve vztahu k okolí odchází. Hleděla kamsi šikmo vzhůru a se zvláštním, tu přemýšlivým tu překvapeným výrazem cosi upřeně pozorovala. Nevím jak to popsat, ale byl to pro mne skoro ´mystický zážitek´ moci tam u ní sedět a prožívat to ´něco´... mlčky, beze slov, abych ji nerušila. Navečer už přestala okolí vnímat zcela...
Pochopitelně jsem měla stran maminčina odchodu otázky. Dlouho mi nepřišlo, že bych se o odpovědi měla dělit, že by mohly zajímat i někoho jiného. Dnes toto psaní zveřejňuji - třeba v něm něco pro sebe naleznete.

Jak je to s odcházející duší. Mně připadalo, že maminčina odcházela postupně, ne najednou.

Ale to máš tak. Ona opravdu odešla najednou. Ale ne v okamžiku její fyzické smrti. Tělo zůstává po nějakou dobu oživováno oduším - substancí, jež je duši ´kabátkem´nebo ´lákem´ - pro tvé lepší pochopení. Tato substance je schopna po nějakou dobu udržet pro oči světského vnímání tělo ´živé´. Všechno pracuje. Někdy dokonce i mozek. Ale duch a duše tam již nejsou.

To, cos viděla bylo zatemňování vědomí ve světské formě. Její duše už nebyla v rozumu.

Jen když jí přimělo něco zvnějšku (zvuk...)

Ani to ne - pokud se bavíme o pozdním odpoledni. V té době nebyla duše již přítomna.

Byla ještě u těla? Viděla, co se děje?

Je to tak, že viděla. Je to tak, že Duše vnímá jinak a také je to tak, že se učí znovu vše, co v době v těle zapomněla. Neměla moc povědomí ani o tom co se děje na Zemi, ani o tom, co se děje v duchovním světě. Je to tak, že vše se spojovalo a ona se musela učit to rozeznávat. Proto neměla na nějaké ´přemýšlení´ a ´city´ tak jak to vnímáš ty prostor, čas ani schopnosti.

Bojí se Duše, když je takhle zmatená?

Bojí se jen krátce a ne každá. Je to tak, že má průvodce. Není sama. Je to tak, že se učí rychle a brzy se rozpomene na to, co jako duše může a umí v duchovém světě.

Zdálo se mi, jako by chtěla otevřít oči, když jsem se byla na ni pár hodin po odchodu ze světa podívat.

Je to tak, že tohle se ti opravdu jen zdálo. Vnímali jste ještě zbytky substance, o které jsem už hovořil.

Může se teď na nás přijít podívat nebo jemnohmotné vnímání není schopno vnímat hrubohmnotný svět?

Je to tak, že ho vnímá, ale opět zcela jiným způsobem, než si umíš teď představit. Duchařské seance zkreslují pravé duchové chápání a vnímání světa. Vzestouplá duše takhle necítí, nevnímá ani nekomunikuje.

Takže např. takhle jako já s tebou s ní mluvit nemůžu?

Je to tak, že se můžeš pokusit napojit na kanál, kterým je možné ji oslovit.

...cítím v tom nějaké ´ale´...

...ale je to tak, že není důvod tak činit.

Taky to tak vnímám. Zajímalo mě to spíš obecně.

Jinak myslím, že i ona má teď jiný vjem k nám na Zemi (myslím rodinu) a je to dobře. Starostí o nás si užila dost J

Je to tak, že to říkáš dobře. Ano, dnes už by vás chápala ze své podstaty zcela jinak. Už by nešlo navázat tam, kde na Zemi skončila. Toto prožívání už si nepamatuje, nezná. Zná vás všechny v duchové podobě, ne světské. Tam vás pak opět pozná, byť jinak, než v rodinném uspořádání světském.

Jaká je po smrti ´provázanost´ duše (ducha) s fyzickým tělem - mají význam pohřbívací rituály?

Je to tak, že pohřeb není nutné vykonávat pražádným ´způsobem´. Je to tak, že se jedná o rituály pro pozůstalé, ne pro odcházející Duše. Pro ty nemá význam nic, co se pojí se Zemským prožíváním.

Je to tak, že Duši nelze zadržet, jak je v některých pramenech zvažováno. Tah, kterým je Duše poháněna do dimenzionálního rozměru je zcela něco jiného, než hrubohmotné prožívání. Z toho důvodu není možné tyto světy slučovat. Duše cítí jinak, než cítí člověk ve hrubé hmotě. Proto ani žal nemůže Duši od její cesty ubránit.

Říká se, že živí svým žalem někdy ´brání´ umírajícímu v odchodu - napadá mě, že to nebrzdí Duši, ale prodlužují pouze ´zápas ega´ o uchování jeho života. Jakmile však dojde k fyzické smrti, pak už Duši nic nezdrží...

Je to tak, žes to pochopila v podstatě správně. Je to tak, že rodina a blízcí opravdu mohou odchod ze Světa ztížit tím, že nenechají Duši v těle svobodnou volbu. Snaží se ji udržet svou vůlí v těle. Ale i tento zápas prohrají, nastal-li čas. Tam, kde má Duše odejít, tam kde její pouť hrubou hmotou je završena, nejde ´přemluvit ji´, aby zůstala. Je to tak, že pak není možný zápas těla bez podpory duše. Proto nelze očekávat, že prosby blízkých vyslyší. Z tohoto důvodu vidíš, je zcela bezpředmětné Duši žádat o boj s nemocí a tak podobně.

Dnes je to měsíc (už!) od maminčina odchodu ze Světa. Navazuji na rozhovor, který jsem s tebou vedla o pozemské smrti...
Maminka odešla v požehnaném věku, smířena s tím, že je na Zemi ´konec´. V posmrtný život ale nevěřila - asi to pak je pro takové duše šok?

Je to tak, že velice brzy zjistí, že vše je jinak, než si svým ´hloupým´ pozemským rozumem dovedly představit. Ale jinak to tak velký rozdíl od lidí věřících není. Ani oni si totiž to, co přichází nemohou pozemským rozumem představit. I pro ně je to tudíž nové, bez ohledu na to, jakého vyznání či víry byli.

Je rozdíl v tom, zda člověk odchází pomalu, vědomě nebo zda je třeba obětí nečekané události, neštěstí?

Je to tak, že rozdíl v tom je, a to veliký. Je to tak, že ten, kdo odchází vědomě, má čas svou Duši stáhnout pozvolna z těla pryč.
Odcházející rychle, musí ´rychle sbalit kufry´ a v tom je někdy pro neznalého ducha problém. Trochu déle trvá, než se třeba uvolní. V takovém případě je i delší adaptace do uvolněného duchového prostoru - víc ho to ještě drží u fyzického těla. Odpoutávání je o trochu složitější.

Proč tedy taková neštěstí (rychlé odchody) jsou? K čemu, k jakému prožívání jsou potřebná?

Je to tak, že podstatné jsou k tomu, aby lidský duch odešel. Bez ohledu na okolnosti. Někdy je zase třeba ´stáhnout´ prožívání do několika sekund. I to je pro vývoj lidského zárodku Duše důležité. Proto i tyto odchody mají svůj význam, přestože přesun do duchového světa je o něco těžší.

A co sebevraždy? Jak je to s těmito Dušemi?

Je to tak, že hodnotit skutečně nelze lidským chápáním. Je to tak, že tyto Duše jsou stahovány opět odlišným způsobem. Ti, co se na odchod připravují dlouze - odchází obdobně. Např. při vleklých depresivních stavech Duch odchází pozvolna, jako při těžkých nemocech.
U náhlých sebevražd je to pak podobné, jako u autonehod. Přechod je o něco obtížnější i když je možné, že i náhlá rozhodnutí nepramení z náhlého popudu. Duch se na to mohl připravovat již delší čas. Jen tělo to nevědělo, rozum nezaznamenal.

Z toho bych ale usuzovala, že sebevražda nemusí být vždy z duchovního hlediska zavrženíhodná ??!

Tuto otázku lze chápat dvojím způsobem. Je to tak, že Duch není schopen sebevraždy - nemá co ´vraždit´. Je to tak, že zabít lze jen tělo. Co je potom zavrženíhodné? Zabití těla? Nebo zabití Ducha, jenž zabít nelze?
Je to komplikovaná otázka. Záleží také na tom, co si měla Duše osvojit. Co bylo jejím záměrem. Je-li již tento záměr ukončen, není zas až tak důležité, jaký způsob odchodu si zvolí.

To si volí už před narozením na Zem nebo až v průběhu života zde?

Je to tak i tak. Stále můžete volit, co chcete prožívat. Vždy je to jen a jen vaše volba - ať už je to volba v plánu nebo volba v čase.

Jak mohu odsuzovat něco, co jsem vám dal (možnost rozhodování)? Popřel bych svobodnou volbu. Otázka jen zní, kam vás tato volba dovede, v čem vám pomůže...

Přijato Liv intuitivním písmem od zdroje, představujícího se ´Duch sv.´